neděle 24. května 2009

Členská exkurze: Bzenecká doubrava - Strážnické Pomoraví

22. - 24. května 2009


V pátek odpoledne jsme nastoupili do autobusu a po několika hodinách jízdy jsme byli na místě. Po večeři v motorestu se celá naše skupina pod vedením místního znalce Karla Šimečka vypravila na vojenské cvičiště pozorovat lelky. Právě zde jsme je vloni slyšeli, ale vidět se námČáp černý je, bohužel, stejně jako letos, nepodařilo. Kolem půl jedenácté večer jsme se vraceli zpět a cestou ještě zaslechli puštíka. Druhý den ráno jsme v půl sedmé jsme pěšky vyrazili na další lokality. Pokochali jsme se pohledem na krásné meandry Moravy, který Bělořit šedýnám zpříjemnila zpívající žluva hájní. Pečlivější prohlídka borového lesa nám přinesla pozorování dvou lindušek lesních, z nichž jedna nesla v zobáčku spoustu červíků pro mladé. Dál jsme pokračovali písečným lomem k hnízdišti břehulí. Byla jich tu opravdu spousta, létali kolem nás a zdálo se, že jim nijak nevadíme. Nedaleko jsme potkali svého letošního prvního skřivana lesního a vůbec prvního bělořita šedého. Nejdřív si na elektrické vedení sedl sameček, později jsme více zblízka pozorovali samičku. Nad lesem plachtí včelojed, o něco dál čápi černí. Zde na Bzenecku je kromě nejrůznějších druhů ptáků možno pozorovat také různé jiné zajímavosti. Vzácné rostliny, zajímavé brouky, spoustu různých motýlů, ale také množství ještěrek zelených a nakonecSkřivan lesní taky ještěrku živorodou. Na stromě potom poskakují parukářky, ale udělat alespoň ucházející fotku těchto rychlých sýkor je nadlidský úkol. Když procházíme kolem nějakého jezírka či kolem řeky, téměř vždy v jeho okolí třepou ocásky konipasi bílí, z rákosí se ozývají rákosníci velcí a po bahně se procházeli dva pisíci. V rákosí jsme viděli zpívajícího rákosníka zpěvného, volavku popelavou a nad námi občas přelétl moták pochop. Kromě běžných hrdliček zahradních zdeVlha pestrá nechybí ani hrdličky divoké, které nás po cestě často provázejí svým hlasem. Kromě nich zaslechneme také datla, žlunu zelenou, sedmihláska, cvrčilky říční, pěnici slavíkovou, lejska bělokrkého, budníčka malého a kukačku. Na obloze přelétává luňák hnědý. U polí zpívá strnad luční, kterého se podaří i vypátrat. Porůznu se setkáváme s dalšími běžnými druhy jako jsou vlaštovky, jiřičky, rorýsi, hřivnáči, káně, špačci, vrabci domácí i polní, koňadry, sojky, strnadi obecní, rehci domácí, pěnkavy, zvonci, stehlíci, zvonohlíci, vrána šedá, racci chechtaví, kosi, strakapoudi velcí, lejsek šedý,...

Několikrát jsme také na nejvyšší větvičce stromku či keře viděli ťuhýka obecného. Při pauze na oběd na lesní mýtince nás upoutá pohyb ve vzdáleném křoví, kterým se prozrazuje sýkora uhelníček. Autobus nás kousek popoveze na místo s kolonií volavek popelavých a unikátní lesní kolonií čápů bílých, ze které bohužel právě pro ten les není moc vidět. Jeden z čápů ale hezky pózuje na větvi a sem tam nějaký přelétne. Další přelétávající bílý pták ale není čáp, nýbrž volavka stříbřitá. Pokračujeme k další písčině se spoustou trychtýřků larev mravkolvů, kde rychle přelétne dudek, déle však pózuje bramborníček hnědý, na jiném místě zase bramborníček černohlavý. Louku naproti obsadilo kromě několika skřivanů polních asi šest čejek, které se pokoušejí zahnat luňáka červeného. Procházíme kolem malinkého potůčku, kde nás překvapila březňačka, v okolním rákosí opět zpívali rákosníci velcí. U řeky létal rybák obecný. K večeru jsme se vydali do vinnBramborníček černohlavýého sklípku, kde jsme ochutnávali spoustu výtečných vín s přívlastkem. Dpát jsme šli asi v půl druhé, a tak nebylo divu, že ráno nemohli někteří vstát.

V neděli jsme zavítali k rybníku, který osídlili pochopové. Na hladině bylo k vidění několik březňaček, lysek s drobotinou, poláků velkých, kopřivek, mláďata i dospělé potápky roháči a labuť velká. OkLuňák červenýolí rybníka obsadili mimo jiné i káně lesní, racek chechtavý, ťuhýk obecný i šedý, kukačka, drozd zpěvný, modřinka, rákosník velký i zpěvný a další již pozorované běžné druhy. Velkou radost nám udělali pro nás po několika letech poprvé pozorovaní dva kroužící ostříži lesní. Hezkým pozorováním byl i přelet dvou žluv. Vyrazili jsme k hnízdišti vlh. Pole tam z výšky sledoval včelojed, ukázal se i bramborníček černohlavý. Na hnízdišti údajně asi dvanácti párů vlh létaly i břehule říční a vrabec polní. Ozval se bažant. Poslední zastávkou byla další, tentokrát menší kolonie vlh. Když jsme si je prohlédli, ještě jsme prošli okolí, kde rostlo spoustu zajímavých květin, zpívaly tu pěnice hnědokřídlé a táta tu zahlédl i strakapouda jižního.

26. května 2009

sobota 16. května 2009

Skryjská jezírka

16. května 2009

Lejsek bělokrkýCílem dnešní cesty byla Skryjská jezírka, kde jsme chtěli zjistit, zda jsou tu i letos skorci vodní. V lehce podmračeném počasí jsme se vydali klikatými silnicemi ke Skryjím. Stezka vede od silnice přes louku, kousek podél potoka, až ke skalní průrvě. Cestou přes louku nás provázela rodinka konipasů bílých a drozd brávník. Kolem potoka se ze stromů ozýval nepřetržitý proud ptačích hlasů - zahlédli jsem pěnkavy obecné, brhlíka lesního, šoupálka, střízlíka obecného, červenku a další. Zajímavějším druhem byl pak lejsek bělokrký, který přelétával z větve na větev a stále pozpěvoval. Při prohlížení kamenitého potoka jsme nejdříve zahlédli dvojici konipasů horských. A dalším pozorovaným byl norek americký. Hbitě probíhal mezi kameny a potápěl se. To zřejmě není moc dobrá zpráva pro zdejší ptactvo. Po chvíli jsme zahlédli i skorce vodního. Nejdříve jednoho, a potom na dalším místě byli již ve dvojici. Takže tu jsou i letos. Zajímavostí pak ještě byla dvojice kachen divokých, která se proplétala mezi kamením na mělké vodě - hodně atypický obrázek.

17.5.2009


pondělí 11. května 2009

Hodinka v Tróji

Potáplice severní11. května 2009

Po prudkém celodenním dešti se pozdě odpoledne počasí umoudřilo, a tak jsme šli vyvenčit pejska do příjemného vlhkého podvečera. Po delší době jsme zamířili k Vltavě a chvilku jsme korzovali podél Trójského úseku. Keře a stromy podél břehu svítily sytou zelení a hodně tak omezily průhledy na hladinu. Na první pohled byly vidět tu a tam bMorčák velkýřezňačky a několik poletujících racků chechtavých. V další části pak prolétla nad hladinou trojice rybáků bahenních, která se ještě několikrát vrátila a dotvářela tak podvečerní kulisu. Na dalším místě již postávala asi třicítka racků, několik párů poláků chocholaček a slípky zelenonohé. Jeden ze stojících racků však poněkud vybočoval. Nápadné byly sytě červené až růžové nohy a zobák, jen lehká černohnědá skvrna na tváři a celkově se racek zdál o něco větší. Zřejmě to byl jen neobvyklý racek chechtavý. Rybák bahenníPřekvapením byli tři samci morčáka velkého, co ty tu nyní dělají...? A další překvápko přišlo o pár desítek metrů níže - překrásná potáplice severní ve svatebním šatě. Pohupovala se uprostřed řeky a nabízela dokonalou prohlídku. Vlastně pro nás nový druh a překvapivě skoro za "humny".

11.5.2009

pátek 8. května 2009

Odchyt na Žehuni


Rybák černý8.května 2009
 
Po krátkém pobytu v teplých krajích jsme se zase vyjeli podívat na lokality u nás. Tentokráte jsme zamířili na Žehuň, kde Mirek Jelínek a jeho parťáci již několik dní pořádají své odchytové akce. Budíček nebyl úplně nejranější, a tak jsem na tábořiště dorazili už za plného sluníčka. "Lovci" již byli v plné akci a ze svých sítí nosili sáčky naplněné úlovky. Louka u Žehuně vypadá nádherně jarně, kvete kostival lékařský a další rostStrnad lučníliny, celá plocha je pokryta listy ocúnu jesenního a do dálky září dva rozkvetlé vstavače nachové. Z rákosin se ozývá neutichající chór rákosníků, cvrčilek, strnadů a dalších. Krátká obhlídka odhalila četné rákosníky proužkované, jednoho rákosníka obecného a na několika místech rákosníky velké. Mozaiku v rákosinách doplňovali četní strnadi rákosní a zahlédli jsme párek bramborníčků hnědých. Na osamělý keř usedl strnad luční. Po chvíli ho na témže místě vystřídala kukačka obecná a několik minut se odtud ozývala. Na stromech okolo cesty se ozýval slavík obecný, pěnice černohlavá, červenka obecná i dlask tlustozobý. Však také končili v sítích. Po příjemné hodince jsem si ješRybák černýtě neodpustili zastavení u blízkého Proudnického rybníka. Louže v polích je již výrazně menší. Zmizeli hladinoví ptáci, které jsme letos několikrát viděli - labutě, husy, kopřivky, čírky, lžičáci. Na první pohled bylo vidět, že je zde pěkně živo. Celkem šest dospělých čejek chocholatých a spolu s nimi jsme zahlédli devět mláďat. Kromě nich se ve skupině bahňáků pohybovalo sedm vodoušů bahenních, devět jespáků bojovných a pět či více kulíků říčních. Na hladině Proudnického rybníka bylo několik poláků velkých a lysek černých, v rákosinách pak skrytá volavka bílá. Chvíli jsme pozorovali skupiny racků chechtavých, abychom si po chvíli všimli dalších letců - celkem sedmi rybáků černých.
 
10.5.2009

Vstavač nachový

středa 6. května 2009

Dominikánská republika

2009, Punta Cana 



S konce dubna jsme se vypravili do Karibiku. Spolu s Haiti leží Dominikánská republika na ostrově Hispaniola. Byla to původně Španělská kolonie, takže se zde mluví převážně Španělsky. 25. dubna jsme z Ruzyně odlétli na letiště Punta Cana. Překvapilo nás tím, že letištní budova většinou neměla stěny, ale jen dřevěné sloupy držící střechu z palmového listí. U letiště létá spousta rorýsů kubánských s bílým kostřecem, tyran šedý, vysoko na obloze krouží několik kondorů krocanovitých a přelétne také fregatka vznešená. Jakmile jsme se ubytovali v obrovském luxusním hotelu s rozsáhlými udržovanými zahradami, šli jsme se podívat k moři. Tady přišlo trochu zklamání. Polovinu kufru nám zabraly ploutve a šnorchly, ale vypadalo to, že zde žádné korály nejsou. A ještě ke všemu tu byl vymezený úzký prostor pro plavání, aby nás mimo něj nesrazily motorové čluny. Protože se tedy zdálo, že u moře bude nuda, naplánovali jsme si velký počet výletů.

Druhý den jsme ráno vyrazili obhlédnout zahradu. Amazoňan haitskýNapříč celým pozemkem se k naší radosti táhne několik desítek metrů široký pruh neudržované divočiny. Zde objevujeme drozdce mnohohlasého, schovanou volavku zelenavou, přelétá volavka tříbarvá. Na větvích sedí holoubek vrabčí a hrdlička karolínská, kukačka ani, endemitní datel haitský, stejně tak endemitní brkoslavec palmový a taktéž tangara hispaniolská. Kousek dál sedí v dálce žlutočerný trupiál karibský a poblíž zpívá svojí jednoduchou písničku banakit americký. Na chvíli přilétli také poměrně velcí převážně zelení papoušci amazoňané haitští (také zdejší endemité). Odpoledne jsme podnikli dlouhou vycházku po pláži, ale nevzali jsme dalekohledy, což byla chyba. Přilétl velký rybák s velkým oranžovočerveným zobákem a střemhlav zajel pod vodní hladinu, aby se pokusil ulovit nějakou tu rybku. Podařilo se nám ho určit jako rybáka královského.

Třetí den jsme tedy vyrazili na celodenní výlet "Karibské safari". Přijely pro nás jakési autobusy bez oken asi pro dvacet lidí. Dlouho jsme jezdili po zdejších často dost křivolakých cestičkách a prohlíželi si zdejší krajinu a vesnice. Navštívili jsme místní školu, shlédli jsme názornou ukázku pěstování a výroby zdejšího kafe a kakaa. Celou dobu jsme ale nevydrželi dávat pozor, protože jsme stáli v zahradě, kde nás upoutalo ještě něco. Na ostnatém drátu tu seděl kolibřík! A jak jsme si ho prohlíželi, přilétli další dva, kteří sváděli jakýsi vzdušný souboj. Jen to kolem nás bzučelo a každou chvíli jsme slyšeli plesknutí, jak do sebe naráželi křídly. Pak se mi naskytla příležitost vyfotit jednoho z nich v letu u červeného květu. Zjistili jsme, že je to poměrně velký kolibřík antilský - zdejší endemit.


Nastoupili se zpět do našich "autobusů" a začala se podávat zdaleka ne první ani poslední runda rumu či piva. Bylo opravdu zábavné snažit se za jízdy nalít něco do kelímku, když jsme jeli po cestách plných obrovských děr a kamenů. Všichni jsou úplně mokří. Pili jsme celý den, takže není divu, že večer už všichni zpívali a někteří v autobuse i tancovali :) Další zastávka byla u novodobé katedrály La Alta Gracia, která je druhou nejvýznamnější v zemi. To už bylo něco po poledni, a tak nás vzali na oběd k nádherné řece se zajímavě zbarvenou zelenou vodou.



Z obou břehů se skláněly nejrůznější stromy, suché větve či tráva. Nasedli jsme na loď ve tvaru domečku ze dřeva a suchého listí, kde nás pohostili obrovskou langustou. Přitom jsme vždy měli krásný výhled do okolní přírody. Na této řece se prý i natáčely filmy jako Rambo III či Apokalypsa. Občas jsme minuli nějakou slípku zelenonohou, párkrát jsme zahlédli i potápku americkou, z nichž jedna se zrovna prala rybkou. Ze břehu na nás čas od času z trávy vykoukla kráva obklopená volavkami rusohlavými. Skotu na celém ostrově chovají opravdu hodně. Dominikánská republika je totiž velmi významný vývozce bio hovězího. Objeví se zase několik kondorů a přelétne poštolka pestrá. Během cesty naše loď taky dvakrát vyplaší malého šedého bahňáčka. Mohl to být vodouš samotářský, ale nelze to říct s jistotou. Před vystoupením se nám ještě ukáží snovači zahradní a pak pokračujeme v cestě na plantáž cukrové třtiny a do krámku s doutníky. Vracíme se až za tmy.

Čtvrtý den jsme opět vstali dřív a vyrazili do zahrady - na most, který půlí onen neudržovaný pruh vegetace. I tady létá rychlostí blesku nenápadný kolibřík antilský. Brkoslavci nosí větvičky do objemného společného hnízda v koruně jedné z palem. Ze střechy to bedlivě sleduje poštolka pestrá. Je menší než naše poštolka a má velké oči. Poprvé vidíme namodrale černého holuba antilského s téměř bílou čepičkou a nenápadného vlhovce hnědokřídlého. Přelétne taky nějaká vlaštovka, tu se nám ale nepodaří určit.

Odpoledne jedeme do Manati parku, kde nás čeká představení s papoušky, delfíny, lachtany, apod. Na dalekohledy jsme ale nezapomněli a koukáme co kde přelétne. Na obrovském agáve ve výběhu krokodýlů sedí volavka zelenavá. Široko daleko se ozývá krásný zpěv drozdce mnohohlasého a vysoko nad námi krouží kondor. Během vystoupení si všimneme zajímavě zbarveného drozda rudonohého a tyrana haitského. Nechybí tu ani tyran šedý, který si postavil hnízdo na jedné z lamp osvětlující bazének s delfíny. Má tady pěkně rušno. Poprvé jsme pozorovali vrabce domácí. Opět otevřeným autobusem jedeme k přístavu, odkud nás má vzít loď k "delfínímu ostrovu". Cestou míjíme kromě volavky bílé také říčku bohatě porostlou lekníny, po nichž se prochází nádherně zbarvený ostnák trnitý. Taková škoda, že nemůžeme zastavit! Kolem lodi nám přelétá racek atlantický.


Ve středu 29. jsme si opět chtěli přivstat, ale zaspali jsme, takže jsme krátký zbytek dopoledne strávili na pokoji. Odpoledne vyjíždíme loďkou na šnorchlování. Cestou se popíjí rum a různé koktejly. Nějaké rybky jsme viděli. Na Egypt to sice nemá, ale přesto to bylo zajímavé. Pak jsme zapluli do vymezeného prostoru na moři, kde chovají třímetrové žraloky vouskaté a velké rejnoky. Loď nás dovezla do zátoky s nádherně modrou vodou po pás, kde jsme se osvěžovali a opět popíjeli. Bylo tam ale bohužel moc lidí, takže jsme moc ptáků neviděli, pouze dost vzdáleného pelikána hnědého a nějakou tu fregatku.




Ve čtvrtek 30.4. jsme opět vyrazili do přístavu, kde jsme se nalodili na katamarán a asi po hodinové cestě nás vysadil na pláži ostrova Saona, součásti národního parku Del Este, kde jsme strávili celé dopoledne. Mimo jiné aktivity jsme se snažili najít původce velmi hlasitého nemelodckého křiku z vršku stromů. Nejdřív jsme to odhadovali na nějakého papouška, ale pak se nám předvedly dvě krásné opět endemitní vrány haiské s červenýma očima, silným zobákem a hustou pernatou hřívou od týlu porůstající celý krk, takže jejich hlava vypadala plešatě a trochu komicky.



Jedna z nich stále seděla na jedné palmě, druhá ale dost často přeletovala, a když se zvedla, vždy hlasitě zakrákala. Na takovou chvíli čekala poštolka pestrá, bedlivě sledující obě vrány z nedalekého pahýlu palmy. Jakmile se vrána zvedla, vyletěla i poštolka a jako vystřelená kulka začala s hlasitým křikem na vránu nalétávat. Stali jsme se tak svědky nejrůznějších vzdušných akrobacií, když se vrána proti dvakrát menší poštolce bránila drápy. Když už se nám udělalo příliš horko, vlezli jsme do moře. Jednou, když tu bylo celkem prázdno jsem sledovala cosi zvláštního tmavě hnědého a asi 5 cm dlouhého, jak čeří hladinu a jako malé pomalé torpédko se to pomalu blíží ke mně. Bylo to zvláštní, zprvu jsem vůbec netušila, co by to mohlo být. Pak se ukázalo, že je to malá rybička s širokou hlavou, kterou drží neustále nad hladinou, trojúhelníkovitým tělem a velmi širokými zakulacenými prsními ploutvemi. Nevěřila jsem vlastním očím, rychle jsem se ji snažila vyfotit. Dost mě překvapilo, že i kdy jsem ji pronásledovala a ona dost zrychlila, stejně se nepotopila pod hladinu. K tomu se uchýlila až tehdy, když musela podplavat bójky, aby se dostala zpátky na volné moře. S určením si nejsem pořád jistá, ale nejspíše to vypadalo na malou letuchu středomořskou. Průvodce nás i upozorňovat, že bychom je tu mohli vidět. Na závěr jsme se ještě prošli kousek po pláži, kde už lidi nebyli. Povalovala se tu spousta korálů a velkých ulit křídlatek. Mezi nimi běhaly zvláštní ještěrky s oranžovým ocáskem zatočeným nahoru.


Vtom kolem něco prolétlo. Ukázalo se, že je to tečkovaný pisík americký a chvilku po něm jsme zahlédli i kulíka kanadského. To už jsme museli nasednout na rychločluny, které nás odvezli na jinou pláž na Isla Saona. Zde jsme strávili podstatně méně času, zato jsme ale objevili v koruně jedné z palem velké hnízdo zřejmě společné několika párům bělookých vlhovců antilských. Nosily sem další a další větvičky. Pak jsme na jednom kameni jen pár metrů od pláže objevili hejnko kameňáčků pestrých. Nejdřív jsme jich napočítali kolem třiceti, potom jsme si ale všimli asi dalších dvou desítek sedících pod nimi tak, že nám díky svému zbarvení dokonale splynuli s kamenem. Potom se celé hejnko přesunulo na pláž, kde se nechalo dobře fotit. Když se schylovalo k večeru, nasedli jsme do rychločlunu a zvolna zamířili zpět k hotelu.

Prvního máje jsme jeli na výlet na poloostrov Samaná, jediný poloostrov Dominikánské republiky. Ráno jsme dojeli na letiště. Do jednoho letadla se celá naše skupina nevešla, a tak my a ještě další tři lidé jsme nastoupili do malého letadélka pro celkem šest lidí. Trochu mě vyděsilo, když si mě pilot posadil vedle sebe a já před sebou měla knipl. Naštěstí po mě pomoc s řízením neočekával :). Táta se pro změnu lekl toho, že jeho dveře se zavírají na obyčejnou kliku a na palubní desce bylo místo moderních displejů spoustu ručičkových měřičů a sem tam si některá z ručiček poskočila jak chtěla. Vyletěli jsme jen těsně pod mraky, takže jsme měli nádherný výhled na krajinu pod námi.





Jednotvárná rovina začala pomalu přecházet v pahorkatinu, až se začaly objevovat opravdové hory. Je škoda, že je vidíme jen tak seshora, ale turistický ruch se zde soustředí jen na moře, takže málokdo z návštěvníků ví, že zde leží nejvyšší hora Karibiku dosahující výše asi 3105 metrů. Náš let pokračuje přes krásné azurové moře a můžeme se koukat různými nečervenalými skalisky či korály tvořící nádherné ornamenty těsně pod hladinou. Asi po třičtvrtě hodině přistáváme na malinkém letišti poloostrova Samaná. Opět nás naložili do místních autobusů bez oken, kterým říkali kamionety. Zdejší průvodci lezli zvenku po obvodu autobusu a nabízeli tradičně rum. Na první pohled bylo jasné, že zdejší krajina je mnohem divočejší a hornatější, takže se nám po cestě nabízely pohledy nejen na místní lidi, ale také na nádherné scenérie. Nejprve jsme zastavili na jakési farmě, kde nám prezentovali zdejší plodiny jako maniok, oregano, kafe, kakao, banány, batáty či místní velmi oblíbený afrodiziakální nápoj Mama Juana vyráběný z rumu, cukru a dalších bylinek. Pak jsme zamířili na velký ranč, kde nám půjčili holiny a malé koníky, se kterými jsme měli překonat vzdálenost asi čtyři kilometry.


Sice jsme očekávali, že půjdeme nějakým bahnitým terénem, ale že to bude neustále z kopce do kopce mezi kameny a přes řeky, to jsme nevěděli. Svého koně jsem musela skutečně obdivovat. Občas klopýtnul, ale jinak to zvládl opravdu mistrně. Tento terén by byl dost náročný i pro pěší chůzi. Když jsme vylezli z lesa, objevilo se před námi krásné zelené údolí a přímo naproti nám velký vodopád El Limón, kde se prý natáčel i Jurský park.


Sesedli jsme z koní a k vodopádu už došli pěšky. Tady jsme se mohli vykoupat. Opravdu nádhera. Místní skákali do kalné vody šipky asi z desetimetrové výšky, ale my se spokojili s tím, že jsme skrz vodopád proplavali na druhou stranu, kde byla i malá jeskyňka. Voda ale byla hluboká, jen jsem se občas kopla do nějakého kamene.


Vylezli jsme asi půl kilometru zpátky do kopce a koníci nás odvezli na ranč. Všichni byli nadšení. Pokračovali jsme rychločlunem na nedaleký ostrůvek přezdívaný Bacardi, podle reklamy, která se tu natáčela. Hned jsme šli hledat ptactvo. Po kamenech u moře opět pobíhal pisík americký a mezi stromy či na pláži poletovali holubi šedobřiší, hrdličky karibské a bělavokřídlé. Mimo to jsme cestou viděli opět několik kondorů, poštolku, fregatku, všudypřítomné volavky rusohlavé, rorýse kubánské, lovícího pelikána hnědého a další. Když jsme měli cestou zpět nasednout do letadel, do našeho měli místo Američanů nastoupit Němci. Když viděli, čím že to mají letět, řekli, že rozhodně ne a zamířili k většímu letadlu opodál. Pilot je zastavil a řekl, že jestli vážně nechtějí, musí to jít nahlásit, ale že to bude asi komplikovanější. Němka ho sjela pohledem a nevěřícně se zeptala: "A to vy jste pilot?" Přestože to vypadalo, že nakonec nepoletí, pilot je přemluvil. Do hotelu jsme dorazili opět až večer, ale ještě jsme zahlédli dva amazoňany haitské.

V sobotu jsme měli volný den. Chtěli jsme vyrazit k asi 10 kilometrů vzdálenému jezeru, což se nám ale nepodařilo. Naše snaha půjčit si kolo ztroskotala na tom, že v hotelu ho sice půjčují, ale smí se s nám jezdit pouze v areálu. Všechno ohledně vycházky mimo hotel, byl problém. Takže jsme se nakonec celý den váleli u bazénu a na pláži. Takhle zničující horko ještě nebylo! Pro zpestření jsme vyrazili s dalekohledy alespoň tradičně na most. Ptáci jsou tu pořád stejní, žádný nový druh nepřibyl. Večer v 19:30 se měl konat galavečer. Když nás však jeden pán z místního personálu ráno viděl s dalekohledy, řekl, že večer sem něco přilétá, co to ale bylo, jsme nerozumněli. Tak jsem se v sedm večer vydala na most. Pomalu se šeřilo, ale nic zvláštního se neukázalo. Postupně ale začali přilétat amozoňané. Najednou jsem jich viděla sice pouze sedm, ale všude kolem se hašteřili nejspíš o místa k přenocování. Přesný počet sice nedokážu odhadnout, ale muselo jich být nejméně dvacet, ale spíš i mnohem víc. Ze dvou různých míst v rákosí se celkem třikrát ozvalo hluboké zatroubení, které snad nemohlo patřit ničemu jinému než bukači severoamerickému. Pět minut před začátkem večeře, kdy už byla téměř úplná tma jsem si všimla temných stínů přelétávajících přede mnou. Byli to velcí netopýři o rozpětí odhadem kolem třiceti centimetrů. Na okamžik pravděpodobně vždy dosedli na větev stromu, na jehož plodech se ve dne živí brkoslavci či datlové, a také možná něco uzobli. Úplně poslední dnešní pozorování také nepatří mezi ptáky. Během galavečeře konající se ve venkovní restauraci u pláže přeskákala po dřevěné podlaze nevýrazně zbarvená žabička. Díky dlouhým nohám skákala do vzdálenosti kolem půl metru a soudě podle opravdu velikých očí to byl asi noční druh.



Náš poslední celý den jsme měli jet na výlet do Santo Dominga, dvoumilionového hlavního města Dominikánské republiky. Táta se rozhodl nejet, protože cesta trvala tři až čtyři hodiny a on nechtěl strávit celý den v autobuse. Já se zase rozhodla jet, protože jsem odmítala strávit další parný den na lehátku u bazénu. Cestu nám průvodkyně vykládala spoustu zajímavostí. První, u čeho jsme v Santo Domingu zastavili, byl maják, kde byly prý dříve uloženy ostatky Kryštofa Kolumba. Pokračovali jsme do domu, kde sice Kryštof nikdy nebyl, dlouho tu ale žil jeho syn Diego. Množství nábytku či podlahy byly autentické. Prohlédli jsme si i model Santa Marie, vlajkové lodi Kryštofa Kolumba, která ztroskotala na severním pobřeží ostrova. Musel tam tedy nechat část sé posádky v osadě La Isabela pojmenované na počest Izabely Kastilské. Když se pro své muže asi po roce vrátil, z osmdesáti nezbyl ani jeden, protože je místní obyvatelé povraždili. Dál jsme si jen zvenčí prohlédli pevnost s názvem Fortaleza Ozama pojmenované podle řeky, u které stojí. Název Ozama znamená ve zdejším původním jazyce "Hluboká voda". Do nejvýznamnější dominikánské katedrály jsme se nakonec bohužel nedostali, protože měli v neděli kvůli nějaké slavnosti výjimečně zavřeno. Jen krátce jsme si prohlédli zdejší Panteon s hrobkami významných dobyvatelů a panovníků. Někde mezi nimi měl ležet i Kolumbus. Po rozchodu spojeného s nákupem suvenýrů, především šperků z modrého jantaru Larimar, který se vyskytuje pouze zde, jsme se vrátili zpět.



Poslední den jsme ještě ráno vyrazili na ptáčky. Viděli jsme opět tyrany šedé, ale zde poprvé i haitského, kukačku dešťovou, amazoňany, banakita, holuby antilské, holoubka vrabčího a hrdličky karolínské a další. Už v sobotu jsme si všimli, že kolibřík, který tu poletuje si každou chvíli sedne na jednu větev suchého stromu. Dnes jsme ho bedlivě sledovali a přišli na to, že si tam sedá na maličké miskovité hnízdečko, ale každou chvíli zas někam odletí. Když sedí, chvílemi se vrtí a neustále dlouhým zobáčkem uhlazuje povrch hnízdečka pod sebou.

Zpět do Prahy se nám sice vůbec nechce, ale nic nenaděláme, ve 14:50 nám to letí...