(29.8. - 1.9. 2013)
Jak bylo řečeno, tak se stalo, a letos se tradiční bahňákářská schůze konala poněkud netradičně ve východních Čechách, na březích Rozkoše. A navíc, abychom měli dostatek času si její atmosféru náležitě vychutnat, trvala letos déle, přestože ne každý se zdržel na celou dobu.
Západ slunce
Pár prvních členů se sešlo ve čtvrtek odpoledne u vchodu do kempu a jako první jsme šli zabrat naši zamluvenou chatku. Protože se počítalo s tím, že lidé budou přijíždět a odjíždět a že v pátek v noci bude probíhat odchyt - další plánovaná novinka - byla zamluvena jen jedna chatka se čtyřmi postelemi a místem na zemi přibližně pro tři lidi, kteří měli ubytování zlevněno. První noc nás přespávalo nemnoho - Vojta Kubelka, Martin Sládeček, Jirka Malina a já. Vešli jsme se tedy dobře, po drobné reorganizaci nábytku i tak, že tři postele zůstaly volné a my studenti se poskládali mezi ně a do uličky na zem. Jistě se budete ptát, proč zrovna poslele zůstaly volné, když se tři lidi tlačili na zemi. Byla to jakási zvláští forma cti, která ním říkala, že když už si platíme jen místo na zemi, nepolezeme přece na postele... No, myslete si o tom co chcete, tak to bylo :)
"Prsík"
Druhý den se k nám přidružili další příchozí, včetně místních - Jardy Vaňka a Lojzy Holuba, kteří nám jakožto místní znalci byli po celou dobu výbornými průvodci. Vedli nás nejprve do zátoky, kde jsme pozorovali první hejnko jespáků obecných s kulíky, dvěma jespáky křivozobými a nejspíš jedním malým.
Dva jespáci píseční (vlevo) a jeden křivozobý (vpravo)
Po břehu jsme se pak kolem přítomného rybářstva vydali směrem k dělicí hrázi. Jarda s Lojzou nám ukázali, kde se zdržují potápky roháči či potápky malé a asi ve středu děličky jsme potkali slíbenou a stále krásně vybarvenou potápku rudokrkou. Byla spíš dál než blíž, i když se prý nechá někdy pozorovat i na pár metrů. A vskutku se zdálo, že je pokaždé, když se vynoří z lovu pod hladinou, o kousíček blíž než předtím. Bahňákáři se vydali dál, já jsem ale zůstala na místě a vyčkávala, jak blízko se potápka odváží. Po chvíli se mi poštěstilo a potápka byla jen pár metrů od břehu, kde v mělčích vodách lovila rybky. Byla bohužel proti slunku, ale i tak se mi myslím povedlo pár na mé poměry slušných fotek.
Potápka rudokrká s ulovenou rybičkou
Potápka rudokrká
Když jsem na konci hráze dohnala zbytek skupiny, viděli jsme hejnko vrabců polních, kteří se haštěřili v křovinách a prolétl jakýsi blíže neurčený rákosník, kterého jsme na zpěvného mohli jen tipovat. Na splavu pak mezi racky chechtavými a nějakými velkými postával i racek černohlavý, kterého jsme si podrobně prohlíželi až do chvíle, než nad ním prolétl rybák černý a ukradl mu tak naši pozornost.
Následně jsme prošli bahnitý břeh, kde jsme potkali mladé kulíky písečné a kde jsme se rozhodovali, zda by právě zde nebyla vhodná lokalita pro noční odchyt.
Když jsme hráz prošli zpátky, na jejím konci se mezi kameny procházelo hejnko jespáků, včetně dvou křivozobých a dvou písečných, které, co si budeme namlouvat, nikdo z nás nevidí zrovna každý den. Proto jsem využila příležitosti a pokusila se je vyfotit z takové vzdálenosti, na kterou mě k sobě pustili. Marně jsme ještě pátrali po jespáku rezavém, který podle Jardy Vaňka jako každý rok v tuto dobu co nevidět přiletí.
Mladý jespák písečný
Jespák křivozobý
Když jsme se jespáky dostatečně pokochali, popojeli jsme kousek auty a vydali se do zátoky, která se nakonec zdála být lokalitou pro odchyt vhodnější než vzdálená dělička. Pokračovali jsme ještě do lesa a na protilehlý břeh nádrže. Potkali jsme tam kromě čejek i vodouše šedé, na které se Ešus rozhodl s foťákem číhat v křoví, zatímco my se vydali lesem dál mu je nadehnat a podívat se po dalších opeřených zajímavostech. Ani jedna skupina však nebyla úspěšná, žádní bahňáci se nikomu z nás už neukázali. Jen na rybníčku na konci naší cesty na vodě plavaly čírky obecné a další hladinové ptactvo.
Odpoledne dorazila stylově na motorce vůbec poprvé Zuzka Karlíková, která byla členkou letošní výpravy na Bajkal. Později při západu slunce jsme se jali rozestavovat sítě do ústí vybrané zátoky a v její zadní části do hlubokého bahna, kam už se odvážili jen bahňákáři vybaveni rybářskými holinami, ale i tak měli potíže s chůzí. Chtěli jsme držet během celé noci střídavě hlídky a Vojta s Hynkem se navíc rozhlodli zůstat celou noc a případně si na chvíli zdřímnout v lese.
Stavění sítí
Debatní kroužek Ešuse, Vaška Kozy a Lojzy Holuba
Já a Lojza
Slunce zapadající nad zátokou
Jako hlavní šoféři jsme sloužili já a Radka Piálková, neb my jediné nepily... A Pavel Ondra, který ale měl v plánu odjet dřív a noc strávit v chatce. Ještě snad ani ne za úplné tmy jsme jeli já, Ešus a Jirka Malina do kempu do hospůdky na pivo či v mém případě výbornou točenou malinovku. Za asi hoďku jsme byli zpět a převzali stráž od Martina, Radky a dalších. Dlouho se ale nevraceli, a tak jsme převzali iniciativu a šli je z kempu vyhnat, aby hlídkovali, zatímco my se až do rozednění trochu vyspali. Když jsme se vrátili k zátoce, slunce už rozlévalo oranžovou zář po obloze a přítomní chytači nám se svěšenými hlavami šli oznámit, že se bohužel nic nechytlo, protože bahňáci nejsou zřejmě tak slepí, ani tak hloupí, aby se do sítě dobrovolně vlétli. Brzy jsem se ale dozvěděla, že nás jen pokouší a v krabicích mají chyceného pisíka a tři vodouše tmavé, ze kterých měli chytači velkou radost, protože to jsou prý ptáci, kteří se nechají chytit jen zřídka. Když jsme si je prohlédli a vyfotili, pustili jsme je zpět na bahna.
Vycházející slunce
Snídaně v terénu
Čerstvě okroužkovaný pisík
Chycený vodouš tmavý
Další den se opět členové trochu prostřídali. Tenhle den byl takový ospalejší, dopoledne chytači dospávali, co se dalo, a tentokrát už nikdo, na koho zbylo místo, nepohrdnul postelí :)
Oběd v kempu
Odpoledne jsme trávili opět v terénu, ale žádný nový zajímavý bahňáčí druh se nám objevit nepodařilo. Na večer Vojta domluvil v přilehlém hotelu místo v salónku, aby tak mohla proběhnout tradiční oficiální schůze SVOB, na kterou se dostavilo nejvíce členů. Po oficiálních věcech a plánech do budoucna jsem promítla své fotky z Bajkalu, za vyprávění všech přítomných účastníků tohoto projektu. Pak jsme se přesunuli do kempu, kde se z různých koutů ozývala více či méně příjemná hudba. My zakotvili v hospůdce, se kterou sousedila naše chatka, kde hrála kapela country a pivo teklo proudem. Všechny lavice byly obsazeny, ale to představení stálo za to, a tak jsme stáli buď namáčklí u dveří a nebo do místnosti nahlíželi z okna. Taková krásná "venkovská" zábava, kde každý mohl zpívat a bylo veselo. Kapelu pak vystřídali další, zřejmě slavnější umělci, kteří ale víc pili, než hráli, a tak návštěvníci postupně vyklízeli prostor, že jsme si i mohli sednout.
Vodouši šedí u cukrovaru
V neděli nás Jarda s Lojzou vzali na jinou lokalitu - k cukrovaru. Tam jsme na větších či menších méně či více vypuštěných nádržích pozorovali hejnka jespáků obecných, bojovných, malých, křívozobých a vodoušů šedých a tmavých, nechyběli ani pisíci. Nad hlavou nám prolétl krahujec a jiné jezírko obývaly čírky a další vodní ptactvo. Bylo krásné počasí, a tak jsme všechny nádrže pomalu procházeli. Na závěr jsme tradičně pořídili společnou fotku a rozloučili se, na viděnou zase za rok.
Hejnko jespáků obecných, křivozobých a jespák malý (úplně vpravo)
Bahňákáři
